" Nejlepší víkend na světe. "

19. srpna 2011 v 12:07 | Usoužená puberťačka - z neznámé planety. |  Zpovědnice

Nesnáším rodinné sešlosti. Samé tahání za tvářičky ,objímání .. Tak takhle to vypadá u nás na chatě ,kde alespoň třikrát do roka trávíme víkendy. Nejhorší na tom je ,že letos tam pořádá moje sestřenice narozeninovou oslavu a zve tam všechny svoje přátele. Je jim víc jak třicet ,melou jen o politice a o sexu a to hlavní .. vůbec je neznám. Už vidím ten trapas.

...

Moje maličkost : ,, Dobrý den .. eh. "
Kdosi : ,, Jé .. no ahoj. Ty si ,ale velká holčička. Kolik pak ti je ,cukroušku ? "
Moje maličkost : Eh .. já. Tedy ,no .. chci říct ,že .. "
Kdosi : ,, No to je úžasné ,tak si běž hrát. "

...

Nesnáším to. Budu tam sama samotinká puberťačka mezi všemi těmi dospělými. Když tedy nepočítám mého desetiletého bratránka. Úžasná zábava. Lepší víkend si snad ani nedovedu představit. Radši bych celé dny vyšívala než tohle. Já se na chatu těším - fakt ,ale teď tam budou i cizí lidi. Spousta cizích lidí. Hrozně znervózním. Pokaždé. Nevím co mluvit. Tvoří se mi sliny a potím se jako prase. Nechtějte to vidět. A ke všemu si musím ještě zabalit. Už abych začala. Bože ,dej ať to přežiju. Nechápu ,co tu zkouším když stejně nejsem věřící. Každopádně .. sbohem světe ,tak jak tě známe. Naviděnou v pondělí. Umh.


 

Be happy.

17. srpna 2011 v 21:03 | Ta ,co je happy. |  Zpovědnice

Moje tělo je momentálně zaplněno endorfiny - hormony štěstí. I když v moc nedoufám. Pokaždé když mám dobrou náladu a pozitivní myšlení přijde něco ,co donutí moji náladu klesnout opětovaně na bod mrazu. Tak už to bývá. Alespoň při mé smůle. Eh ,ale neříkala jsem náhodou ,že teď mám náladu dobrou ? Pff .. ne jen dobrou. Hýří veselými barvami a optimismem. V tuhle chvíli mám pocit ,že můžu mít celý svět u nohou a dokázat naprosto cokoliv. Možná za to můžou i radostné vzpomínky na včerejšek. Možná za to může i slunečné počasí. Konečně mám pocit ,že život stojí alespoň za to málo. Chmurné myšlenky na mě nemůžou. Mám kouzelný život. A čeká přede mnou. Čeká na mě. Hezká představa. Můj tajný sen se začíná plnit. Začínám teď.

...

Tak to byl další nesmyslný článek bez pointy do mé sbírky.



Jednorázová povídka - Nicota.

15. srpna 2011 v 19:16 | Lady Nataly
Začalo to jen jako žert. Ubohý žertík ,který se zvrtnul v něco neskutečného. Neskutečně hrůzného. Zdá se to téměř nemožné. Přesto to je pravda. Mohu se sebevíc snažit namluvit svému vnitřnímu já ,že je to jen sen. Všechno se mi zdá. Není možné ,aby to byla pravda. Probudím se a zase budu hledět do stropu. Bude to vpořádku. Musí být.

Mžourám do neexistujícího světa. Nic. Mlha ,všude kolem mě. Zmizí ještě někdy ? Vím ,že by mělo přijít světlo. Ale necítím ho. Nevidím ho. Slyším jen šum stromů za okny. Přál bych si ještě naposledy spatřit jejich větve pod nápory větru. Už je ticho. Jediným zvukem v mé blízkosti je můj přerývavý dech a tlukot srdce. Buší jako zběsilé. Každou chvíli mi musí vyskočit z hrudi. Nemohu se nadechnout. Stěží popadám dech.

Opatrně vstanu. Pravou ruku přitisknutou na prsou. Tápavě přecházím po místnosti a šátrám kolem. Hlava mi třeští ,sotva že stojím na nohou. Za chvíli už bude po všem ,bude dobře. Už jen chvíli. Malou chvilku. Musím zhluboka dýchat. Nádech a výdech ,nádech ..

Konečně. Už ho mám. Ano. Jeho ostrá čepel odráží sluneční paprsky ,prodírající se skrz mraky. Proč by to mělo být jinak. Nic se nezmění. Byl jsem tak pošetilý ,když jsem na tu malou chvíli zadoufal ,že se stane zázrak. Věřil jsem ve vysvobození. Moje naděje je ale pryč. Beznadějně pryč.

Musím pryč. Nemůžu tu zůstat déle. Zblázním se ,jestli nepůjdu. Ano ,teď je to více než jasné. Pomalým krokem se vydám přes místnost. Už jsem tu. Stojím v koupelně ,před zrcadlem. Váhavě natáhnu ruku. Pod bolavými prsty cítím chladivé sklo. V hlavě mi neustále blikají ta dvě slova. Udělej to.

Přiložím nůž k zápěstí. Nemyslím na to ,co přijde. Kdybych na to pomyslel ,byť jen na vteřinku ,už bych to nezvládl. Přitlačím. Nůž se zarývá hlouběji a hlouběji. Propadám se do nekočné černé tmy. Poslední věcí ,kterou zaslechnu je cinkot kovového nože ,dopadajícího na podlahu pokrytou vrstvou prachu. A pak cítím už jen ..

Nicotu.

Nicotu ,která mě naplňuje. Upírám svoje oči do prázdna okolo mě. Mrtvé oči ,bez jediné známky po kdysi tak radostném životu. Oči bez jediné jiskřičky dávného štěstí. Vymizela z nich veškerá radost a smysl ,proč žít. Jsou to oči ,plné strachu a bolesti. Oči slepce.
 


Všude dobře ,doma nejlíp.

13. srpna 2011 v 16:19 | Vy víte ,kdo. |  Zpovědnice

A jsem zase doma. Jak se říká .. všude dobře ,doma nejlíp. I když ,ne vždy to platí. Neříkám ,že jsem se domů netěšila ,ale za těch pár dní se toho moc stihnout nedá. Projít pár významných míst Českého ráje - hrad Kost ,prachovské skály ,Valdštejn či hrubá skála a mnoho míst ,kde se natáčeli všemožné pohádky a filmy. Prozkoumat nedaleký Jičín a samozdřejmě nesmím opomenout ani dominantu tohoto místa ,zříceniny hradu Trosky. Už vím ,proč se Český ráj jmenuje ,tak jak se jmenuje.


Bohužel ,fotky nebudou. Mobilní telefon se mi jako na potvoru rozbil těsně před odjezdem. Pár fotek se mi sice podařilo nafotit na tetin fotoaparát ,ale nevím zda-li z nich něco bude. Můj kotník na tom také není zrovinka nejlépe ,lehce vymknutý či tak něco. Už se to lepší ,ale kulhám jako stará babka. Eh ,ale vraťmě se k radostným věcem. Mám nové boty. Ani tenisky ,ba ani kotníkové boty. Tenisky. Jasně zelené s červenými tkaničkami. Ty se mi podaří vyfotit - stoprocentně. Další šťastná zpráva je ,že můj pokojíček je už téměř po rekonstrukci. A večer nás - mě ,matinku ,bábinku ,tetičku a možná i bratříka - božský otec pozval na večeři do vyhlášené místní restaurace. Vyhlášené asi zrovna ne ,ale darovanému koni na zuby nehleď.


A něco málo i k blogu. Dlouho jsem zvažovala o zveřejnění mých oblíbených blogů. Zavrhla jsem to. Já vím ,které blogy mám ráda a to mi stačí. Zbytek světa bez této informace dokáže žít. Už dlouho jsem blekotala něco o nové rubrice ,ale nápady stále nepřicházejí. Až nová rubrika bude ,tak bude. Může to to trvat týden ,měsíc nebo i rok. To je ve hvězdách. Přemýšlím o " nějakém " speciálním článku. Eh ,je to těžké. Nic není jisté.

Edit : Mažu všechny povídky napsané mou osobou a uveřejněné na tomto blogu. S povídkami začnu odznova. Definitivní rozhodnutí.



Skutečná hodnota člověka je v prvé řadě určována tím ,nakolik a v jakém smyslu se dokázal osvobodit od svého já.- Albert Einstein.



Potřebuju k přežití.

11. srpna 2011 v 15:31 | Lady Nataly |  Moje maličkost

Dovolila jsem si sepsat seznam věcí ,které nutně potřebuji. Zároveň to bude nejspíše i seznam mých přání k letošním Vánocům ,ze kterého stejně nedostanu ani " ň ". Ale tohle je můj blog ,můžu si přidávat co chci a kdy chci ,i když z toho stejně nic nebude.

Poznámka nad čarou : Samozdřejmě ,že bych si přála i nějaké ty doplňky jako třeba šperky nebo třeba kosmetiku ,knihy a já nevím co ještě ,ale tohle je opravdu seznam pouze toho nejnutnějšího.


Hlodání v mé duši.

8. srpna 2011 v 20:24 | Lady Nataly |  Zpovědnice


Zdravím ,moji věrní. Přežila jsem ve zdraví. A zase můžu balit. Zítra odjíždíme s milující matkou ,tetičkou a bábinkou do prachovských skal. Celé dny budeme chodit po lesích ,loukách a skalách. Kochat se přírodními krásami naší malé zemičky. Po nocích vysedávat - v teplotách deset stupňů celsia - venku ,s hrnkem kakaa v ruce. Dokonalá společenská idilka. Snad se mi alespoň podaří něco nafotit. Doufejme. Předpokládaný návrat ? V sobotu ,neznámo v kolik. A dnes ? S milující matinkou jsme vyrazily na ( světe div se ) .. nákupy. Nejprve pro mou novou polici do pokoje ,následovně do drogerie ,dále pak do obchodu s potravinami ,oblečením a do trafiky. Vše jsme zakončily pozdním obědem v čínské restauraci a když jsme ty hromady tašek naložily do auta - hurá k babušce. Teď momentálně ,eh .. sedím u svého milovaného noťásku a smolím tu tenhle článek ,který stejně nemá pointu.


Ale co bude po dobu mé nepřítomnosti s mým milovaným ? Samozřejmě mám na mysli blog. Za prvé - přednastavím několik článků. Alespoň se konečně dočkáte i něčeho jiného než jen deníčkových článků. A i já se vcelku těším ,protože zbožňuju připravovat články o mé maličkosti i když to stejně nikoho nezajímá. Jsem zkrátka taková ,eh. Za druhé - odběhneme trochu od tématu ,protože chci ještě jednou zdůraznit ,že tu nebudu jen pár dní ,takže nečekejte miliardu článků. Což vy stejně neočekáváte ,že ? A za třetí - už mě nic nenepadá.


Co ještě dodat .. nějak mě uvnitř něco hlodá ,ale nemůžu u všech ďáblových feferonek přijít na to - co to je. To je na tom to nejhorší. Ta nevědomost ,ten pocit bezmoci ,když víte ,že s tím nemůžete nic udělat. Moje duše se z těch všech mých pocitů a starostí jednoho krásného dne rozpadne na tisíce kousíčků. :3


Kam dál